Klášter Horezu v Rumunsku - uneseni

Klášter Horezu v Rumunsku

by - 3.5.16



           Naše road tripy většinou vypadají tak, že ráno vstaneme, prohlédneme památky, posuneme se autem dál, v blízkosti dalšího místa z cestovního itineráře najdeme nocleh a ráno to začíná zase od začátku. Tak nějak tomu bylo i v Horezu, kam jsme mířili, abychom viděli pravoslavný klášter zapsaný na seznam UNESCO.

Už se začínalo stmívat, když na nás u cesty vykoukl kemp Trei Stejari, o kterém průvodce tvrdil, že tam mají levné a fajn chatičky. V tom rozhodně nelhal a nebyla to jediná zdejší levná věc. Naházeli jsme zavazadla do chatky a zamířili do hlavní budovy, která fungovala jako recepce a hospoda v jednom a hlavně tam měli strašně levnou vodku. Doslova lampa za pár šupů. Takže se u nás projevil lehký „efekt Pražáka“. To se stává, když Pražák přijede na venkov, zajde do hospody a za standardní pražskou cenu si místo jednoho panáka může koupit třeba dva. Pak bývá tou úžasnou koupí tak uchvácen, že si těch panáků kupuje mnohem víc, než je schopen bezpečně zkonzumovat a hlavně to celé doprovází zvoláními typu „za dvacku, chápeš to?“ a své okolí tím utvrzuje v klasickém stereotypu, že Pražáci jsou idioti. Rumuni nám naštěstí nerozuměli.

Jedno červené jablíčko pro Směhurku
            Normálně vodku nepiju, protože mi po ní je vždycky špatně, takže jsem do toho nešla po hlavě, ale druhý den mi stejně nebylo úplně do skoku. Naštěstí klášter nebyl nijak daleko a navíc to není zrovna místo, kde by se hemžily davy turistů. Vlastně jsme tam kromě paní, která vypadala jako kmotřička smrt a babička ze Sněhurky v jednom (včetně červeného jablíčka), nikoho nepotkali. Ale možná to bylo tím, že jsme tam byli ve všední den dopoledne. Jinak parkoviště pro autobusy v blízkosti kláštera bylo, takže předpokládám, že o víkendech tam bývá lidí více.
            Ke klášteru vede vcelku dlouhá cesta do kopce, lemovaná stromy. Jméno prý klášter dostal podle sov, které v okolí žijí. Dle legendy musela být kvůli strachu z Turků (území bylo pod nadvládou Osmanské říše) stavba prováděna v noci a název mu tedy dal všudypřítomný křik sov, který stavbu doprovázel. Klášter nechal postavit na přelomu 17. a 18. století kníže Constantin Brâncoveanu (1654–1714), který byl také tvůrcem jakési kulturní revoluce v regionu. Díky jeho podpoře umění se zde vytvořil unikátní styl, který v sobě spojoval benátskou renesanci s osmanským uměním. Šlo tedy o jakousi fúzi západního a východního. V architektuře ho charakterizují ornamentální prvky hlavně na balkonech, schodištích a arkádách, stavby mají bohaté sochařské detaily a malované dekorativní prvky. Po knížeti styl také nese název brancoveanský.
Krásná architektura v okolí kláštera

         Zjednodušeně by se dalo říci, že jde o autentický rumunský sloh, národní umění v nejčistším slova smyslu. Když se Rumunsku podařilo vymanit z područí Osmanské říše, samozřejmě hledalo svojí kulturní identitu. Tu se jedni snažili najít venku v tehdejších světových kulturních centrech, jako byla Francie, a druzí naopak zase v lidovém a klasickém rumunském umění. V raném dvacátém století byl tedy takzvaný neo-brancoveanský styl velmi populární. Podobný příběh o hledání národního umění se ostatně ve stejné době psal i v českých zemích.

            Constantin Brâncoveanu si klášter vybudoval i jako místo posledního odpočinku pro sebe a svou rodinu. Nakonec byl ale popraven Turky a připravený hrob v Horezu zůstal prázdný. Uvnitř klášterního kostela je se svou rodinou nakonec pouze na freskách. Kostel byl bohužel v době naší návštěvy zavřený, takže jsme si mohli prohlédnout pouze exteriéry. Kromě kláštera je Horezu proslulé také svojí tradiční malovanou keramikou, která je opravdu přenádherná. Bohužel jsme nic nekoupili, protože další týden cest po Balkáně by s námi v celku asi nepřežila.  






Může se vám líbit

0 comments