Auguste RodinDante Gabriel RossettiEl GrecogalerieGeorges SeuratHonoré DaumierChicagomanýrismusmuzeumpointilismusUSAVáclav Hollar
Pár mých nej z Institutu umění v Chicagu
Už je to nějaký ten pátek (hodně
pátků), co jsem kus předvánočního období trávila v Chicagu. Kromě toho, že
jsem dost času strávila u Victoria’s Secret a vybírala to nejhezčí spodní
prádlo, pyžama a další věci se psem (prostě miluju jejich infantilní kolekci
Pink), jsem hodiny a hodiny brouzdala chicagským Art Institute mezi sochami a
obrazy. Minule jsem psala o tom, jak nemám ráda být v časovém presu. Tohle
byl přímo sen. Byla jsem tam sama, nikdo na mě nečekal, od obrazů mě vyhnal tak
akorát hlad nebo žízeň. A stejně jsem toho moře neviděla. Nestihla jsem celé
moderní křídlo, ani sbírku fotografie…prostě je tam toho mnoho. Aspoň se mám na
co těšit někdy příště, že. Z toho, co jsem viděla, jsem vybrala pár
kousků, které by vám neměly uniknout. Takže pokud se dostanete do Chicaga,
utíkejte tam. Je to v centru, kousek od „Fazole“ (neboli Cloud Gate),
takže okolo určitě půjdete.
El Greco, Svatý Martin a žebrák, 1597/1600
Vlastním jménem byl Domenikos
Theotokopoulos a snad se mi to povedlo napsat správně. Jen to jméno opsat je
pěkná fuška a zkuste si to ještě vyslovit. Jelikož to zřejmě nikdo ve
Španělsku, kde malíř působil, vyslovit nedokázal, tak mu začali říkat El Greco
neboli Řek. Greco je významným představitelem manýrismu, což je styl, který
jsem zmiňovala v souvislosti s Giuliem Romanem neboli panem Pippi
neboli dalším umělcem s nepoužitelným jménem. V malířství se
vyznačuje hlavně deformací těl, postavy jsou štíhlé, esovité, spirálovité,
prostě takový pokroucený hadi. Odborně se tomu říká figura serpentinata a u
Greca jsou těchto hadovitých figur celé zástupy.
Obecně mě tohle období hodně baví a
Grecovy obrazy mají navíc poměrně výraznou barevnost. Prostě je jen tak
nepřehlédnete. Bohužel pro mě jich je většina ve Španělsku a tam jsem se ještě
moc nedostala, takže každé setkání s Grecem kdekoli jinde je pro mě
posvícení. A v chicagském Institutu umění jich mají hned několik.
Dante Gabriel Rossetti, Beata Beatrix, 1871/1872
Elisabeth Siddal (neboli Beatrix na
obraze) byla krásná žena a múza britského malíře Dante Gabriela Rossettiho a
najdeme ji na řadě jeho děl. Byla múzou nejen pro něj, ale i pro další
z takzvaného prerafaelitského bratrstva, spolku malířů, kteří – jak už
název napovídá – hledali inspiraci,
čistou a nezkaženou krásu v dobách před Raffaelem. Nejznámější obraz
s Elisabeth Siddal je Ofélie od Johna Everetta Millaise. Ironií osudu se i
Elisabeth stejně jako Shakespearova Ofélie „zbláznila“. Trpěla depresemi a její
život skončil předávkováním léky. Zda šlo o úmysl nebo nehodu, je otázka. Obraz
Beata Beatrix pak Rossetti začal malovat po její smrti a zobrazuje umírající
Beatrice z Danteho Nového života (Vita nuova), což je jakýsi příběh
idealizované lásky a její ztráty, ve kterém se Rosetti se svou Elisabeth tehdy
viděl. Obrazů Beata Beatrix namaloval Rossetti několik verzí a ta chicagská má
na rozdíl od ostatních ještě predelu (ta spodní část), kde najdeme Danteho a
Beatrice, jak se setkávají v ráji.
Auguste Rodin, Karyatida, 1891
Rodinovy
sochy přímo miluju, protože tak úžasně vystihují různé emoce, hnutí mysli,
lidské vzestupy a pády. Když se tak zamyslím, tak asi není sochař mému srdci
bližší. A zrovna tahle nešťastná zborcená karyatida je takový pomník všem,
kteří ač se snažili, nezvládli unést to, co jim osud nadělil. Karyatida je
totiž architektonický prvek, socha ženy, která plní funkci sloupu ať už
dekorativní nebo skutečně nosnou. A Rodinova karyatida se pod tíhou svého
životního úkolu zhroutila. Pro mě jedna z nejdojemnějších soch.
Georges Seurat, Odpoledne na ostrově Grande Jatte, 1884/1886
Rozhodně jedno
z nejvýznamnějších děl, které v Art Institute najdete. Tohle rozměrné
plátno je manifestem pointilismu, směru, jehož byl Georges Seurat hlavním
představitelem. Směr vycházel z impresionismu, který byl zachycením
okamžiku a dojmu. Plátna byla najednou plná barevných skvrn, které se spojovaly
až na sítnici diváka. Pointilismus šel ještě dál a celý obraz rozložil na
množství barevných teček. A co je nejdůležitější – používal pouze čisté barvy, žádné
míchání na paletě. Je to v podstatě stejné, jako když si strčíte do tiskárny
čtyři barvy a vytisknete si fotky z dovolené. Akorát vaše tiskárna to
zvládne o dost rychleji než Seurat. Ten údajně na svá díla potřeboval až rok a
vytvořil až 3.000.000 teček na obraz. To je tedy trochu informace jedna paní povídala,
ale klidně bych tomu i věřila. Seurat musel být fakt trpělivý člověk. Já bych
neutečkovala ani A4. Bych to vzteky z okna vyhodila a spláchla do kanálu.
O to větší důvod se obdivovat tomuhle dílu.
Honoré Daumier, Zákonodárné břicho, 1832/1835 (bronz, odlito 1929/1950)
Tohle pro mě bylo zjevení všech
zjevení. Asi ve druhém ročníku na vysoké jsem připravovala referát a seminární
práci o Daumierově karikatuře a od té doby ji miluju. Jeho karikatury jsou fakt
nadčasové. Nešlo jen o dobové karikatury politické, ale i o společenské,
dělající si legraci z tehdejších mravů a často jde i o vtip, z něhož
mrazí – zvlášť pokud jde o karikatury z prostředí soudu nebo chudiny. Daumier
byl hlavně malíř a grafik, ale nos strkal i do sochařství. Roku 1832 si u něj
majitel satirického opozičního listu objednal sérii karikatur představitelů
pravice v parlamentě, z čehož vzešla série těchto byst. Původně byly
kolorované z nepálené hlíny a vystavené ve výkladní skříni časopisu. Docela
se bavím myšlenkou, že by někdo něco takového vytvořil dneska podle naší
poslanecké sněmovny.
Václav Hollar, Podzim, 1641
A na závěr musíme zmínit ještě
Václava Hollara. Našinci musí srdce zaplesat, když vidí, že za mořem na zdi
visí i jeho grafiky. Mě to rozhodně potěšilo a překvapilo, protože si
nevzpomínám, že bych na nějakého českého umělce na zdech takto významné galerie
narazila. Člověk je pak na tu naši zemi o trochu víc hrdej.
0 comments