Svátek nad svátky – mimořádná prohlídka Winternitzovy vily od Adolfa Loose
Miluju architekturu přelomu 19. a
20. století. Vlastně i první poloviny 20. století, prostě hlavně tu
architekturu, která představuje takzvaný Gesamtkunstwerk neboli totální
umělecké dílo, jednoduše řečeno tu, kde architekt navrhl a řešil všechno od
celkové koncepce stavby, přes technické řešení až ke splachovátkům na záchodě. Typické
je to pro secesní architekty, kteří interiéry řešili pomalu po poslední
párátko. Nepřítele secesního ornamentu rakouského architekta Adolfa Loose
tenhle přístup vedl až k napsání povídky „O ubohém boháči“ (k přečtení
zde). Ubohý boháč si nechá secesním architektem těžce umělecky zařídit byt. Je
to ale taková estetická dokonalost, že tam je k nežití. Do každého pokoje
patří na nohy ty správně krásné bačkory a takový narozeninový dárek je hotový
průser. Nemá tu místo, protože všechnu tu promyšlenou krásu ničí. Z domu
se vlastně stane mrtvé muzeum a boháč jedním z exponátů. Loos se sice
secesionistům vysmíval, ale sám měl máslo na hlavě, protože jeho realizace byly
podobně dokonalé a promyšlené. Kdyby si Müllerovic rodina nad krb vyvěsila
nějaký dětský kresby, vsadim se, že by je Loos utloukl těžítkem.
Frontička část první |
Na rozdíl od secesních architektů
ale rodák z Brna Adolf Loos fasády svých domů doslova oholil. Dnes už nás
to nijak nešokuje, protože (i díky Loosovi) stavíme hlavně domy bez ozdob a
kudrlinek, ale tehdy to byla revoluce a skandál. Jedné z jeho
nejslavnějších staveb, domu na Michalském náměstí ve Vídni, se kvůli hladké
fasádě posměšně říkalo dům bez obočí nebo rovnou dekl od kanálu. Navíc stojí
přímo u Hofburgu a zlé jazyky tvrdily, že císařpán musel mít na oknech celý den
zatažené závěsy, aby na tu hrůzu nemusel koukat.
Za architekturou Adolfa Loose, ale
nemusíte do Vídně. Jeho realizace najdete i v Plzni a Praze. V Plzni
jde hlavně o interiéry bytů, které byly poměrně nedávno zpřístupněny. Bohužel
jsem je ještě neviděla, ale rozhodně to mám na seznamu míst, kam nutně chci a
musím. V Praze je to hlavně slavná Müllerova vila ve Střešovicích,
postavená podle projektu Adolfa Loose a Karla Lhoty v letech 1928–1930 a
kterou si můžete prohlédnout v plné parádě včetně interiéru. A potom je tu
její málo známá sestra, Winternitzova vila na pražském Smíchově, kterou po
Loosově smrti dokončil Karel Lhota.
Frontička část druhá (David a kočár jako bonus) |
Stejně jako na jiných Loosových
realizacích se na ní podepsaly pohnuté dějiny 20. století. Vila pro pražského
právníka Josefa Winternitze byla dostavěna roku 1932, ale rodina si ji mnoho
let neužila. Již roku 1941 se jí z rasových důvodů musela vzdát a o dva
roky byla rodina poslána do Terezína a poté do Osvětimi. Hrůzy koncentračního
tábora přežila pouze paní Jenny Winternitzová s dcerou Suzanou, ale
bohužel stejně jako v mnoha dalších případech ani zde se happy end
nekonal. Český stát sice blahosklonně uznal, že vila dámám Winternitzovým
patří, napařil jim k ní ale pěknou milionářskou a dědickou daň.
Z Osvětimi se tehdy žádné úspory nevozily, takže dámy nakonec vilu
„darovaly“ státu a dál o ní nemluvily. Vše vlastně vyplavalo na povrch až při
přípravě restitucí v roce 1991 a teprve po takové době mohlo dojít
k happy endu. I když Jenny, ani Suzana už se vrácení vily nedočkaly.
Vila je běžně nepřístupná (pokud si
ji od majitelů nepronajmete) a veřejnost měla možnost se do ní podívat pouze
párkrát. Poslední příležitost byla teď v únoru a zároveň zde probíhala výstava. Vila byla otevřena celý
týden a zájem byl obrovský (fronta většinou tak na hodinu). A i když ve
frontách stojím nerada, moc mě těší, že je tolik milovníků Adolfa Loose. Na nás
se v den naší návštěvy usmálo sluníčko a hlavně štěstí. Přišli jsme chvíli
před otevřením a skoro celá ta velká fronta se vešla do vily, takže jsme
nečekali dlouho. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli obě děti, asi
bychom hodinu čekání nedali. Takhle jsem mohla udělat plno fotek, o které se
teď můžu podělit. A ještě dobrá zpráva na závěr – dle zprávy majitelů na
facebooku by se přibližně do měsíce měla vila otevřít jako galerie, takže
příležitostí k návštěvám bude plno.
A poznámka z podzimu 2017 - vila je veřejnosti přístupná a koná se zde mnoho zajímavých akcí. Dokonce se zde dá i přenocovat, což hodnotim jako těžkou romantiku. Určitě koukněte na webovky.
PS: Až do roku 1997
ve vile sídlila školka, takže touhle nádherou prošlo plno dětí. Docela by mě zajímalo,
jak taková loosovská školka vypadala. Do takový bych určitě chtěla chodit.
Výhled z vily stojí za to! |
Rodinné fotografie |
0 comments