Čím jsem starší, tím hůř se mi čte.
Tytam jsou dny, kdy jsem seděla s knížkou a nemohla se odtrhnout. Takovýto, jak
čtete při jídle, na záchodě, za pochodu hltáte knihu a strašně chcete vědět, jak
to skončí, ale zase nechcete, aby ten příběh někdy skončil. Tak přesně tohle už
se mi poštěstí velmi vzácně, protože těch chvilek s knihou je poskrovnu.
Většinou čtu až před spaním, kdy jsem kolikrát tak unavená, že po pár stránkách
vytuhnu a druhej den ani nevim, co se na těch stránkách ze včerejška stalo. A
řekněme si upřímně na některý knížky potřebujete koncentraci, než se do nich
dostanete. Teď jsem prostě ve fázi, kdy se mi knížka musí hodně trefit do noty,
aby mě večer udržela vzhůru a abych jí chtěla číst, i když jednou rukou stavim
z lega, brala si jí do tramvaje, k obědu i snídani.
Takových knížek je jako šafránu. Případně jsou jiné, které se sice dobře čtou, ale nějak mnou proplují bez větších emocí a nic moc po nich nezbude. Což je třeba případ všemi opěvované Hany od Aleny Mornštajnové, která do mě prostě nějak nezasekla dráp. Mým favoritem současné české literatury asi zůstane Jiří Hájíček, jehož Rybí krev jsem taky měla loni na čtecim jídelníčku (a opět báječný). A co se mi líbilo kromě Hájíčka?
Emma Donoghue, Zázrak
Pokud jste od autorky nečetli její
starší knihu Pokoj, udělejte to. I když upozorňuji, že to není žádný příjemný
letní čtení. Zázrak je lehčí sousto, i když to taky není nic sluníčkovýho.
Trochu historická detektivka, trochu gotický román z drsnýho irskýho
venkova. Zdravotní sestra a zastánkyně moderní medicíny přijíždí za jednou
dívenkou, která už čtyři měsíce nic nesnědla. Je to zázrak, podvod nebo dívka
pod vlivem své fanaticky věřící rodiny páchá pomalou sebevraždu? Knížka, u
který sedíte do dvou do rána.
Kateřina Tučková, Žítkovské bohyně
Tu knížku už četl snad každý a já
nevím, proč mi trvalo tak dlouho se k ní dostat. Příběh posledních
žítkovských bohyň, jakýchsi čarodějek z jednoho bohem zapomenutého kraje,
které pro jejich magické schopnosti vyhledávali lidé z dalekého okolí, je
jedním z těch malých lidských příběhů na pozadí velkých dějin, který
miluju. Tady je to vlastně i příběh jedné zajímavé komunity, o které se po
přečtení budete chtít dozvědět víc a možná vás to i inspiruje k cestě do Moravských
Kopanic.
Filip Hrubý, Táta mezi žirafami
Typ knížek, který miluju. Příhody
Čecha v cizí zemi, kterou vidí skrz ty naše český oči, takže plno věcí tak
nějak po česku nechápe a domorodci zase po domorodsku kroutí hlavou nad jeho
českými výstřelky. Tady je fakt dost netradiční situace – táta na rodičovský se
dvěma dětma (což už je samo dost nezvyklý) v Keni. Jo, vydat se
v Nairobi na procházku s kočárkem je prakticky mise nemožná, dokonce
nebezpečná a proč by to vlastně někdo dělal. A vůbec se tam dozvíte plno věcí.
Já si třeba odnesla, že jedno z nejnebezpečnějších zvířat je hroch a nějak
mě přešla chuť se někdy v Keni vydat na lodičku, kdybych tam náhodou byla.
To fakt potkat nechceš.
Peter May, Skála
Detektivka starýho dobrýho střihu.
Jako jo, je to klišé. Detektiv, kterýho vyšetřování zavede na místo, kde
vyrostl, dospíval a odkud při první příležitosti utekl. Vzpomínky ukryl kamsi
hluboko a teď je nucen vyhrabat všechny kostlivce ze skříně a postavit se jim
čelem, stejně jako staré lásce a kamarádům. Jenže tohle klišé funguje. Zvlášť
když se to ještě odehrává kdesi na ostrově ve Skotsku, kde chcípl pes. A
najednou začínají vyplouvat na povrch nové skutečnosti, který na dosavadní
detektivův život začínají házet úplně jiný světlo. Jestli chcete něco
napínavýho, jste tu správně.
A to je vlastně všechno. Od loňskýho
článku jsem přečetla něco přes dvacet knížek a jen čtyři byly fakt JO (plus ten
jeden Hájíček vlastně). Jsem nějak neměla úplně šťastnou ruku. Ještě se mi
líbila docela knížka Fredrika Backmana Babička pozdravuje a omlouvá se, ale je
to takovej průtokáč. Jakože se to čte fajn, ale proteče to a nezbude vůbec nic.
Popravdě už ani moc nevim, jak to dopadlo a co se tam dělo.
A jelikož se letos tak trochu pouštim
do nových věcí, ráda bych se vydala načerpat nějakou tu čtecí inspiraci na Svět knihy, který je teď 10.–13. května. Veletrhy nenavštěvuju, ale už jsem letos na
jednom byla a je čas se vydat na další. Snad tam najdu nějaký pěkný čtení, u
kterýho neusnu. Nechystá se tam i někdo z vás?
0 comments