­
Proč to jako píšu? - uneseni

Proč to jako píšu?

by - 30.1.19



Uteklo to, ale už je to tak. Blog píšu už tři roky a za ty tři roky jsem se kolikrát sama sebe ptala, proč to jako vlastně dělám. Stojí to totiž mraky času a energie. Focení, psaní, přemýšlení, vymýšlení, snaha o nějakou propagaci. Jako jo, fakt to není sranda. I když článek píšu rychle, stejně mi minimálně hodinu dvě čistýho času trvá ho napsat. Další hodinka na fotky, další na vložení na web a dodání veškerých odkazů…

Otázka proč se prostě nabízí. Ale není jednoduchý na ni odpovědět. Začala jsem vlastně trochu náhodou. Když se narodila Tonička, dostala jsem nabídku, abych jela do Frankfurtu na jednu výstavu a napsala o ní článek. A mě došlo, že tohle mě vlastně hrozně baví. Cestovat za kulturou a psát o tom. A že už jsem byla na mnoha místech, o kterých bych mohla napsat. Že třeba opevněný kostely v Rumunsku tu skoro nikdo nezná a česky toho o nich moc napsáno není. Nebo o dáckých pevnostech. A že by se lidi mohli inspirovat a místo Paříže jet příště do Skopje.


UNESCO památky jsem začala sbírat už dřív. Nebo ne nějak programově, ale když jsem sestavovala itinerář naší první cesty s Davidem, ukázaly se tyhle památky jako dost dobrej nápad. A pak když už jsme někam jeli, koukala jsem, kde co je, a upravovala cesty a trasy. A čim víc jsem jich viděla, tim víc jsem jich vidět chtěla.

Začala jsem teda psát blog. Prvně jsem teda několik měsíců přemýšlela o názvu, jak do toho nacpat to UNESCO, cestování, krásu a tak, až jsem to nakonec vymyslela. Začala jsem psát, protože jsem si na mateřský potřebovala nějak zaměstnat hlavu a věnovat se tématům pro dospělý. Mít vlastní koníček, kterym se můžu bavit, když jdou děti spát. Trénovat si psaní. Dělat vlastně takový rodinný fotoalbum. Jak jsem pak poznala, jak to v blogování chodí, samozřejmě jsem i doufala, že by mi blog občas mohl něco přivydělat. Což by asi mohl a něco i přivydělal, ale aby to za něco stálo, musela bych z toho dělat trochu teleshopping a to nechci. Ale píšu ráda a občas píšu i pro jiný. Třeba mě najdete tady, tady nebo tady a dokonce jsem se loni objevila ve Vlastě. Kdybyste chtěli něco napsat, dejte vědět a domluvíme se.


Tenhle článek jsem ale chtěla napsat kvůli něčemu jinýmu. Kvůli věcem, který mi blogování přináší a se kterýma jsem vůbec nepočítala. Třeba lidi. Díky blogu jsem poznala plno jiných blogerů, který ráda čtu, se kterýma si ráda píšu a který jsem měla tu čest poznat osobně. Nebo jsou tu lidi, který znám už dlouho, ale nevídáme se a díky blogu mi zase aspoň na chvíli prolítli životem. Nebo jsme prostě v kontaktu, ve kterym bychom nebyli, kdyby nebylo blogu. Takže jo, ono to blogování vlastně sbližuje. A inspiruje. I když prapůvodní idea byla inspirovat vás – čtenáře, vrací se mi to mírou víc než vrchovatou. Už mám takových tipů, kam jet/jít/kde se najíst, že to stejně do konce života neobejdu. Díky vám za ně a přidávejte další! Vůbec jsem vděčná za jakýkoli koment či zpětnou vazbu.

Ale nejvíc mě stejně v souvislosti s blogem dojalo, když jsem dostala k narozeninám poukázku na přenocování ve Winternitzově vile. Kdysi jsem to tu dávala do vánočních tipů a jelikož mě moji blízcí čtou, správně usoudili, že to pro mě bude fakt krásnej dárek. Blogy totiž taky plní přání. Zvlášť když vaši blízcí umí číst mezi řádky. Díky za to a vzhůru do další tříletky.

PS: A taky díky za ten Ještěd k Vánocům, mami!
PPS: Jelikož už opravdu opravdu a doopravdy musim napsat dizertaci, v psaní blogu musim trochu polevit, což mě mrzí, protože mě to psaní baví a námětů na články mám celý oceány, ale s tou dizertací už je to trapný. Ale minimálně jednou za 14 dní článek bude.

Na jednu noc jen pro nás



Vínečko na terase

A vzhůru na další tříletku


Může se vám líbit

8 comments