­
Kam za Gustavem Klimtem? - uneseni

Kam za Gustavem Klimtem?

by - 10.2.21


Popravdě mi kultura začíná dost chybět. Galerie, muzea, divadla, památky, bezstarostný cestování a poznávání všeho možnýho. Trochu se potěšit, napást očima, něco zajímavýho si uložit do šuplíčků v hlavě. I když se řada věcí dá přenést do virtuálního světa, většinou jsou z toho stejně jen takové slabé odvary. U takových obrazů a soch to platí několikanásob, ale zas na druhou stranu, když si uděláte internetovou výstavku, můžete vidět pohromadě díla, který v reálu pohromadě nikdy neuvidíte. Jako fakt nikdy nikdy.

Tak jsem si říkala, že to zkusim a udělám tu na blogu výstavku Gustavu Klimtovi, mýmu nejoblíbenějšímu malíři. Pro vás z toho navíc budou i tipy na různý výlety, až bude situace lepší, a navíc jsou kolem mnoha jeho děl docela zajímavý příběhy.

Bianco kalendář Blumenfest - tedy bez natištěného kalendária. To se dělalo až na závěr. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
 

Blumenfest

Začneme takovou mojí soukromou detektivkou. Když jsem kdysi dávno psala diplomku, narazila jsem na nástěnný kalendář, jehož autorem měl být slavný Gustav Klimt. Což jako proč ne, může být, reprodukce obrazů se na kalendáře dávají a mohly se dávat i v roce 1897. Pak jsem ovšem zjistila, že pražská tiskárna rodiny Haase si přímo u Klimta návrh na kalendář objednala a že si takhle každoročně objednávala návrhy u tehdy módních umělců.

Časem jsem přišla i na to, že tahle tiskařská rodina měla také uměleckou sbírku, ve které byl tenhle Klimtův návrh na kalendář (prostě ta prostřední část). Pěknej olej na plátně, který se hodí do obejváku a můžete s ním ohromovat návštěvy. Jenže ta sbírka je fuč. Katalog vyšel roku 1922 a od tý doby se mohlo stát plno věcí. Celá haasovská tiskárna byla znárodněná a s ní možná i sbírka. A v rámci takovýho znárodňování si lidi v okolí poměrně často zdobili obýváky a vůbec doplňovali domácí vybavení. Je klidně možný, že má tenhle obraz někdo doma nebo na půdě a vůbec netuší, jakej poklad má. Nebo už ho třeba vyhodil k popelnicím. Jestli se náhodou válí u vás, dejte mi, prosím, vědět. Za tenhle objev by nám ve Vídni líbali nohy.

Obraz teda sice neuvidíte, protože nikdo neví, kde je, ale ten nástěnný kalendář vidět můžete na výstavě Mezi kýčem a akademií v pražskym Uměleckoprůmyslovym muzeum. Až teda otevřou. Plus je tam plno dalších zajímavých věcí. Určitě se pak běžte podívat.

Klimtova opona v Karlových Varech

Divadla ve Varech a v Liberci

Klimt byl úspěšnym umělcem od počátků kariéry a zprvu se zdál jako nadějná hvězda oficiálních kruhů. Koncem 19. století probíhal v Rakousku-Uhersku čilý stavební ruch. V celý monarchii se zuřivě stavěly divadla, muzea, školy a další veřejný budovy, který potřebovaly parádní výzdobu. Právě tady byl Klimt velmi úspěšný a díky tomu také můžete obdivovat jeho raný práce i v českých zemích. Takže druhý tip na výlet – jeďte do divadla v Karlových Varech a v Liberci. V obou mají Klimtovy opony. Ve Varech navíc nástěnné malby.
 
Právo - Medicína - Filozofie

Univerzitní malby

Jenže pak přišla takzvaná univerzitní aféra aneb z milovanýho nenáviděnym snadno a rychle. Abyste tomu rozuměli, pro výzdobu veřejných budov takhle na přelomu století se užíval akademický styl. Neboli to, co se učilo na akademiích umění. Bylo to hezké, malba uhlazená, významy byly vzdělaným vrstvám srozumitelné, rozhodně tohle umění nemělo klást otázky, ponoukat k zamyšlení, byla to povětšinou taková oslava, jak vidíte na tý oponě z Varů (tam je to oslava básnického umění).

Klimt dostal zakázku na nástropní malby vídeňský univerzity, který měly znázorňovat tři zdejší fakulty – Filozofii, Medicínu a Právo. Jako první přípravnou studii prezentoval veřejnosti roku 1900 Filozofii a strhla se strašná mela. On totiž Klimt od data zadání ušel nějakou cestu. Už nechtěl jen dekorovat a oslavovat, ale chtěl se zamýšlet a klást otázky. Což tady nebylo úplně žádoucí. Po Klimtovi se chtělo, aby oslavil lidské vědění, skvělost filozofických mozků, vznešenost jejich duší, prostě bohy inteligence tady na zemi. Jenže Klimt místo toho řekl svým obrazem něco jako: „Furt dokolečka se rodíme, lopotíme, umíráme a o smyslu života víme stále… (doplň dle libosti).“ Jako nechal tam určitou naději v tý ženský postavě dole, která měla představovat Vědění, ale přece jen to bylo filozofům dost málo.

Bylo z toho takový pozdvižení, že to vydalo na knížku, protože vyjádřit se k tomu musel každej. Jestli si vzpomínáte na Kaplického kauzu Národní knihovny, tak tohle bylo něco podobnýho akorát teda v dobách bez internetu a televize. Ale ty argumenty zůstávají v podstatě stejný. Prostě je to hnusný, nerozumíme tomu, uráží nás to a koukat na to každej den rozhodně nebudem.

Doktorům se Klimt s další malbou taky nezavděčil a pokud jde o právo, tak tam už to vypadá, že chtěl právníky vyloženě nasrat. Oslava spravedlnosti ten obraz rozhodně neni, spíš taková poprava. Říká se, že tu Klimt zobrazil sám sebe jako nespravedlivě odsouzeného a tim tak shrnul celou univerzotní aféru. Nakonec s pomocí svých mecenášů vrátil vyplacenou zálohu, obrazy si vzal a na jakýkoli oficiální zakázky se do budoucna vykašlal. Obrazy samotný pak bohužel shořely koncem druhý světový války. Jedna z výhod internetový výstavy. Můžeme si je tu ukázat.


Polibek

Můj nejzamilovanější. Obraz se nachází ve vídeňskym Belvederu (ta budova na první fotce) a pokud chcete vidět víc Klimtů pohromadě je Belveder přesně to místo, kam se musíte vydat. Tak je to logický. Klimt působil ve Vídni, takže tam toho mají hodně. I když už to taky není co bývalo a k tomu se hned dostaneme.

Zlatá Adele neboli Portrét Adele Bloch-Bauer I neboli Dáma ve zlatém či rakouská Mona Lisa

Zlatá Adele

Ta naopak v Belvederu byla a už není. A taky to je zajímavej příběh, který vydal na knihu i na film. Oboje stojí za přečtení/za vidění a dostáváme se tu opět k tématu zabavování majetku. Ono se může zdát, že od druhý světový války uteklo už hodně vody a věci se třeba daly tak nějak do pořádku, ale kolikrát nedaly. Pořád v galeriích zůstává plno věcí, který byly svým původním majitelům zabaveny. Rodiny často musely svoje cennosti nacistům „prodat“ nebo byly uvalovány různé nesmyslné daně a pokuty, prostě věci často nejsou úplně jednoduché a kde není žalobce, není ani soudce. Galerie kolikrát neměly úplně dobrou vůli se svých pokladů vzdát. Adele Bloch-Bauer sice ve své poslední vůli vyslovila přání, aby její portrét byl darován vídeňskému Belvederu, ale dřív než se tak stalo, zabavili ho nacisté a rodina po všem tom příkoří neměla úplně zájem majetek rakouskýmu státu nechávat. Stručně je ten příběh shrnutý na wikipedii, ale vřele doporučuji tu knížku. Čte se to samo a je tam toho dost k zamyšlení. Velká bitka to byla a nakonec se ten obraz roku 2006 stal nejdražšim prodanym na světě. Tenhle rekord už byl překonán, ale suma 135 milionů dolarů je pořád úctyhodná.
 
A dál už jen obrázky. Už jsem toho napovídala víc než dost (jestli teda nemáte Klimta dost, podívejte se ještě na předchozí článek o Stockletově paláci). Budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám tenhle typ článku líbil. Nebo rovnou hoďte tipy na svoje oblíbence. Třeba bych jim časem mohla udělat podobnou výstavku a přihodit pár zajímavostí.

Klimtovy malby z počátků kariéry najdete i v Rumunsku na zámku Peleș


Když se vám nebude chtít do Vídně, Klimtův obraz Panna je v Národní galerii v Praze

Láska, 1895, Wien Museum

Portrét Sonji Knips, 1897/1898, Vídeň, Belveder

Zlatý rytíř (Život je boj), 1903, Aichi Prefectural Museum of Art, Nagoya

Zahrada se slunečnicemi, 1907, Vídeň, Belveder

Smrt a život, 1910/11, přepracováno 1915/16, Vídeň, Leopoldmuseum


Může se vám líbit

0 comments